Pravděpodobně každý právník by klienta upozornil, že soudy se budou pravděpodobně řídit předchozí judikaturou, i když je nepřesvědčivá a v rozporu s textem zákona. Pokud by to však bylo ve prospěch klienta, měl by být advokát připraven takovou slabou judikaturu zpochybnit a zvrátit.
Právě v tomto článku se budeme zabývat jednou ustálenou, ale podle mého názoru nesprávnou rozhodovací praxí soudů, která na tuto otázku odpovídá: Čí jsou peníze získané za prodej věci, která byla odděleným majetkem manžela?
Tato otázka je důležitá zejména po rozvodu, kdy se dělí společné jmění manželů. Abychom jej mohli rozdělit, musíme nejprve vědět, co do společného jmění patří a co ne.
Co patří do BSM, tj. do společného jmění manželů?
Manželé mohou vlastnit majetek ve dvou režimech:
- věci, které patří do jejich společného jmění (tzv. BSM – společné jmění manželů),
- věci, které patří pouze jednomu z manželů.
Občanský zákoník odpovídá na otázku, který majetek je společným jměním a který je odděleným majetkem každého z manželů (§ 143):
„Společné jmění manželů tvoří vše, co může být předmětem vlastnictví a co bylo nabyto některým z manželů za trvání manželství, s výjimkou věcí získaných dědictvím nebo darem, jakož i věcí, které podle své povahy slouží osobní potřebě nebo výkonu povolání jen jednoho z manželů, a věcí vydaných podle předpisů o restituci majetku jednomu z manželů, který měl vydanou věc ve vlastnictví před uzavřením manželství nebo kterému byla vydána jako právnímu nástupci původního vlastníka.“
Důvodová zpráva k občanskému zákoníku z roku 1964 (kdy byl formulován základ § 143) uvádí:
„Společné jmění manželů je upraveno jako bezpodílové spoluvlastnictví, které nejlépe vyjadřuje majetkové vztahy mezi manžely, neboť je výrazem jednoty manželství a rovného postavenímanželů v něm, a to i zekonomickéhohlediska. Toto společné jmění se vztahuje na všechny věci (včetně peněz), které mohou být předmětem osobního vlastnictví a které byly ve vlastnictví jednoho z manželů za trvánímanželství . jakýmkoli způsobemlegálněnabyté jakýmkoli jiným způsobem, s výjimkou majetku nabytého dědictvím nebo darem. Za výlučný osobní majetek jednoho z manželů se považuje i majetek, který nabyl před uzavřením manželství, jakož i majetek, který podle své povahy slouží jeho osobní potřebě nebo výkonu jeho povolání, anení protodůvod, aby byl ve společnémjměnímanželů.“
Zákon i důvodová zpráva se zabývají odpovědí na položenou otázku zcela jasně a za použití zavedených pojmů. Uvádějí, že majetek nabytý za trvání manželství patří do BSM s následujícími výjimkami:
- Dárcovství,
- Dědictví,
- Restituce,
- předměty sloužící osobní potřebě nebo výkonu povolání. Právě tyto výjimky a majetek nabytý před uzavřením manželství patří do odděleného majetku každého z manželů.
Judikatura a literatura přišla s další výjimkou
Judikatura (soudní rozhodnutí) a někteří právní teoretici se však přiklánějí k názoru, že existuje ještě jedna výjimka, která není v zákoně uvedena: podle nich do BSM nepatří věc nabytá jedním z manželů za trvání manželství, pokud byla nabyta za věc (peníze nebo jinou věc), která byla v jeho odděleném vlastnictví. Jedná se o velmi ustálenou teorii, kterou je třeba respektovat. To však nic nemění na tom, že je přinejmenším „velmi problematická“, zejména proto, že je v rozporu s textem zákona (§ 143).
Zastánci této teorie tvrdí, že pokud manžel prodá nějakou věc ze svého majetku, tato věc se „pouze přemění“ na získané peníze, které jsou nadále jeho odděleným majetkem. Ačkoli slovo „transformuje“ zní zajímavě, v zákoně není uvedeno a „transformace věci“ je v právní teorii v podstatě neznámá; zdá se, že tento termín byl vytvořen záměrně jen proto, aby se zkonstruovala další výjimka. Slovo „transformace“ se rovněž zdá být zbytečné, neboť tento proces „transformace“ již má v právním jazyce zavedený název, například „koupě“ nebo „směna“.
Velmi slabý je také hlavní argument výše uvedené teorie, který tvrdí, že „koupě“ nebo „směna“ pouze „mění ekonomickou povahu“ a není reprodukcí vlastnictví. I když pomineme vágní a neurčitý termín „změna ekonomické povahy věci“, nelze přijmout závěr, že směnou nebo koupí nedochází k rozmnožování vlastnictví. K hodnotě věci se při koupi obvykle připočítává marže (nebo zisk), takže tvrzení, že prodejem věci (směnou) nemůže dojít ke zvětšení majetku, je nesmysl, který odporuje každodenní lidské zkušenosti. Rozmnožit a zvětšit majetek výhodným nákupem je velmi snadné, jinak by neexistovaly samoobsluhy a obchodníci. Konečně není ani jasné, proč se tato teorie zabývá otázkou, zda se majetek rozmnožuje, či nikoli.
Zopakujme si, co zastánci této dodatečné výjimky uvádějí v literatuře:
„Směna odděleného majetku za jiný majetek je pouze změnou jeho ekonomické povahy, nikoliv rozmnožením majetku, proto nemá za následek vznik společného jmění manželů ve vztahu k tomuto majetku (R 19/1960).“ (FABIANOVÁ, Zuzana. In: ŠTEVČEK, Marek, DULAK, Anton, BAJÁNKOVÁ, Jana, FEČÍK, Marián, SEDLAČKO, František, TOMAŠOVIČ, Marek a kol. Občiansky zákonník I. 2. vydání. Praha: Ústav pro hospodářskou politiku AV ČR, v. v. i: C. H. Beck, 2019, s. 1127, marg. č. 21).
Pozoruhodné na této výjimce je, že nemá oporu v textu § 143. Občanské právo. a naopak je s ním v přímém rozporu. Podle textu zákona (a důvodové zprávy) má společné jmění manželů zahrnovat veškerý majetek nabytý za trvání manželství (kromě zákonných výjimek, jako je darování). I § 150 OZ tuto nezákonnou výjimku popírá, když říká, že při vypořádání společného jmění manželů se přihlíží k tomu, co kterýkoli z manželů vynaložil ze svého majetku na společné jmění. Podle této teorie by to však nebylo možné, protože oddělený majetek má po „transformaci“ zůstat oddělený.
Na této teorii je pozoruhodné, jak mohou být slova v zákoně v rozporu s právní praxí. Tento přístup činí právo nepředvídatelným a pro běžného občana (neprávníka) v podstatě neznámým. A zde se teorie dostává také do rozporu se zásadou právní jistoty jako jedním ze základních principů právního státu. Z tohoto důvodu považuji tuto teorii nejen za nezákonnou, ale i za protiústavní (čl. 1 odst. 1 Ústavy Slovenské republiky).
Účel a argumenty teorie
Dostupné argumenty pro teorii „přeměny hmoty“ jsou velmi slabé. Například Vojčík ve svém komentáři k Civ. zákoníku z roku 2010 (IURA EDITION, s. r. o., Bratislava) tuto teorii neopírá o žádnou argumentaci, ale pouze ji konstatuje.
Z judikatury rovněž nevyplývá, proč by měla být nutná další výjimka. Pokud zákonodárce skutečně zamýšlel, aby majetek zůstal i po „transformaci“ v odděleném jmění manžela, k jakému účelu takové pravidlo slouží? Není to popření účelu BSM, kterým je zajistit sdílení společného jmění a stejnou životní úroveň obou manželů? A pokud chtěl zákonodárce takové pravidlo zavést, proč to jednoduše neuvedl v textu zákona?
Pokud chce manžel chránit svůj oddělený majetek, má k tomu nástroje. Může s druhým manželem uzavřít dohodu o zúžení rozsahu BSM (§ 142a odst. 1 OZ) a je také chráněn pravidly pro vypořádání BSM, která stanoví, že při vypořádání BSM se přihlíží k tomu, kolik ze svého přispěl do společného jmění (§ 150 OZ).
Přestože tato teorie byla dlouho respektována částí právnické obce, má závažné nedostatky a její vznik je považován spíše za snahu zvýhodnit jednoho z manželů než za seriózní argument. Zejména rozpor mezi touto teorií a textem zákona je obtížně obhajitelný.
Rozporuplná judikatura
Níže uvádím některé související judikáty, které jsou s touto teorií částečně v rozporu. První judikát(22 Cdo 1658/98) vytváří jakousi výjimku z výjimky… (více informací naleznete v prémiovém obsahu, který lze zakoupit zde).
